Někdo je takovej profík, že jakmile fotograf zvedne fotoaparát, změní svůj výraz na něco, co by snad fotografii mělo vyhovět. Výsledkem jsou zubaté úsměvy, šibalsky zvednuté obočí, vyšpulené rty a nemusí to nezbytně vypadat úplně zle, ale za tím vším často nebývá ten člověk, kterého fotíte, jestli chápete.
Někdy vám přijde, že jeden snímek nikdy nebude dost na to, abyste člověka zachytili takového jaký je. A pokud máte ještě možnost, dostat se ke klientovi blízko, může to být o to složitější pro vás. To co se zdálo být černobílé, začíná šedivět. Ten sebejistý si najednou není až tak jistý. Ten rozhodný někdy i pochybuje a ta arogance, kterou jste i mohl zahlédnout se změní na nutný postoj vtisknutý životem. A pak, když je zadání ….”chceme, aby na fotkách byl, takový jaký je”, pak je to zapeklité.
A tak jsem fotil pana Petra Havlíčka.
Den před naším “výletem” jsem si procházel dostupné fotografie s panem Havlíčkem na netu, abych si udělal obrázek o jeho tváři, škále výrazů a vůbec … chtěl jsem zjistit jak na fotkách vypadá a jak na nich, nebo z nich dokáže působit. Došel jsem k závěru, že fotografie předkládají obraz úspěšného, tvrdého, sympatického elegána, kterému nos jde mírně nahoru a taky trochu doleva. Mimo toho nosu, má větší jedno oko a rozseklou bradu.
Vyráželi jsme ráno jedním autem do Tábora. V kufru se natřásaly spolu s námi stálá světla SUN-400 od Photonu a také můj milášek HD 601, nezničitelné bateriové světlo té samé značky. Se stálými světly fotím necelé dva měsíce. Chtěl jsem je jen vyzkoušet v rámci vlastního pohybu někam dopředu a od prvního okamžiku jsem si je a styl focení s nimi zamiloval.
Už v autě mě překvapilo, že pan Havlíček má, věřete nebo ne, na obličeji vrásky. Než jsme dorazili do továrny na sušenky uvědomil jsem si, jak předkládaný mediální obraz člověka může být přinejmenším zavádějící. Měl jsem za to, že s takovou “hvězdou” jen těžko najdeme společnou řeč. A stalo se. Ten “nažehlenec” se ukázal být tak trochu normálně zmuchlaný. Normálně si drobí na košili, když se snaží řídit a zároveň snídat. Úplně normálně kleje, když někdo řídí jako prase a to mi nebudete za mák věřit, má i své neřesti, ale ty nechám bulváru.
Mačkat spoušť jsme začali v továrně na sušenky Rejfood, posléze seminář s vedoucími školních jídelen v centru města a nakonec fotografování ve vymazlené kavárně Cafe la Torta-Campanila a o této poslední štaci bych se rád malinko rozepsal.
Fotili jsme pozdě odpoledne a za plného provozu kavárny. Majitel podniku nám vyšel vstříc a vyhradil nám menší prostor, který jsme mohli okupovat jen my. Pro tyhle portréty jsem chtěl světlo měkkčí a takové, které by tam do celkové do atmosféry zapadlo a tak jsem čapl stálá světla. Zaujal mě stolek u okna s výhledem na ulici a protější budovu. Světlo jsem umístil zleva, tak abysme na fotce vytvořili světlo i stín a do fotografie dostali nějaký ten třetí rozměr.
Rychle se stmívalo a abych do fotky nakradl i nějakou parádu zvenčí volil jsem delší čas a nízkou clonu. Jakmile jsme začali ladit výraz, nebylo to ono. Fotografie byly dobré “to nemohu říct”, ale na fotkách nebyl ten pan Havlíček, kterého jsem poznal v autě. Sedl jsem si na zem a prohlížel jsem si na monitoru svého miláčka výsledky. Pan Havlíček se mezi tím rozpovídal se svojí kolegyňkou Janou. Koukl jsem nahoru a viděl jsem, jak je to všechno přirozené, gestikulace, pohledy … uvolněné, boží!! A tak jsem fotil a klient dostal co chtěl. Pana Havlíčka takového, jaký je.
Když nám donesli sladké pamlsky, co jsme si objednali a já uviděl, jak se náš model s jídlem doslova mazlí, neudržel jsem Nikon na uzdě a tasil. Světlo svítilo zleva. Cvakalo se pomalu, aby se nám na čip obtisklo i krásné světlo tamních lustrů.
A závěrem. Někdy je nejlepší přestat dirigovat!
